Skryté poklady druhé světové války

   Dobyvačné armády nemívají úctu k majetku, a když v roce 1940 nacisté zabrali značnou část Evropy, nebyli výjimkou. Jelikož ovládali většinu nejvýznamnějších kulturních center Evropy, rozpoutalo se systematické plenění, jež bylo možno srovnat snad jen s působením barbarských kmenů v poraženém Římě.

   Například Hermann Goring, hlavní velitel Luftwaffe, naplnil své pohádkové sídlo v Karinhallu obrazy, sochami a tapisériemi ze všech okupovaných území. Na počátku roku 1945, kdy mu byly v patách sovětské jednotky, naložil tento lup na nákladní vozy a zamířil do relativního bezpečí Bavorska, kde ho nakonec americké jednotky odhalily.

   Většina dalších uloupených cenností byla objevena a vrácena právoplatným vlastníkům, ale až dodnes se proslýchá, že značně velký poklad, hlavně zlaté cihly, stále leží ukryt ve vodách jednoho či více rakouských jezer. Rovněž kolují zprávy, že ho zde uložil sturmbannfuhrer Otto Skorzeny, který vedl během války německá komanda.

   Skorzeny byl odvážným velitelem, jenž velel komandu, které zachránilo italského vůdce Benita Mussoliniho v září 1944, poté, co byl na počátku spojenecké invaze do Itálie svržen a uvězněn. Mussoliniho drželi v zajetí v jednom hotelu na vrcholu Gran Sasso d'Italia, nejvyššího pohoří Abruzzských Apenin. Skorzeny a jeho muži provedli bleskový, útok na jeho skrýš, přemohli Mussoliniho stráže a dopravili duceho do bezpečí v lehkém letounu Storch. Skorzeny rovněž velel německým speciálním jednotkám. Ty operovaly za spojeneckými liniemi během ofenzívy v Ardenách v zimě 1944 až 1945 v přestrojení za Američany.

   Není pochyb, že Skorzeny během války nashromáždil velké množství cenného majetku, a několik let po válce se objevily v tisku zprávy několika mužů, kteří sloužili pod jeho velením, že byli při tom, když Skorzeny zlato ukrýval. Od té doby se mnoho lidí pokoušelo určit místo jeho uložení, ale marně. Možná že zde existuje jednoduché vysvětlení tohoto neúspěchu. Skorzeny sám byl zadržen Američany na konci války a v roce 1947 postaven před americký tribunál v Dachau, vyšetřující válečné zločiny. Ten ho zprostil viny a po několika letech ve fašistickém Španělsku se Skorzeny odstěhoval do mJižní Ameriky, kde si brzy založil prosperující továrnu na výrobu cementu. Možná že svůj pobyt ve Španělsku využil k výletům do Rakouska, aby si vyzvedl svůj poklad dřív, než to učiní někdo jiný, a následně tohoto kapitálu použil na financování své podnikatelské činnosti.

   Rozsáhlá sbírka nacisty ukořistěného bohatství byla objevena Američany na konci války v opuštěných dolech v Quedlinburgu, několik mil na jih od Magdeburgu. Poklad se skládal ze středověkých uměleckých děl, včetně zlatých a stříbrných krucifixů, křišťálových nádob a stříbrného relikviáře vykládaného vzácnými kameny a emaily, liturgického slonovinového hřebene, nejrůznějších vzácných darů patřících válečníkům, kteří vládli v Německu v devátém a desátém století - a možná nejcennějšího z nich - nádherně ilustrované verze čtyř evangelií ve zlaté a stříbrné vazbě zdobené drahokamy, pocházející z devátého století.

   Quedlinburský poklad vyzvedl poručík americké armády jménem Joe T. Meador. Meador se účastnil vylodění v Normandii v červnu 1944 a pak si se svou dělostřeleckou jednotkou probíjel cestu přes Francii, aby nakonec obsadil Quedlinburg. Byl přidělen k jedné ze tří skupin hledajících zbraně, rádiové vysílačky a další vybavení, které by mohli nacističtí odbojáři proti Spojencům použít. Poklad byl odhalen náhodou, když opilý voják spadl do důlní šachty. Meadorova jednotka dostala důležitý úkol střežit poklad do té doby, dokud nebude odpovídajícím způsobem katalogizován a identifikován.

   Ale Meador, muž znalý umění, měl jiné plány. Tiše odstranil celý poklad kus po kusu a jednoduše jej poštou poslal domů. Americká armáda, zmatena jeho ztrátou, začala vyšetřování, které však skončilo v roce 1949, kdy se Quedlinburg stal součástí východního Německa. Mezitím Meador, který se vrátil do civilního života, provozoval železářství v malém farmářském městečku Whitewright v Texasu, dále miloval umění a pěstoval orchideje.

   Zemřel v roce 1980 ve věku čtyřiašedesáti let a brzy poté se mezi obchodníky se středověkým uměním v New Yorku, Londýně, Mnichově a Curychu začalo šuškat, že se na trhu brzy objeví "něco výjimečného". V dubnu 1990 soukromá západoněmecká organizace s názvem Kulturní nadace Států vyhlásila, že objevila jedno z chybějících uměleckých děl - čtyři evangelia - po zaplacení "nálezného" ve výši tří miliónů dolarů právníkovi spravujícímu jmění bývalého amerického vojáka z Texasu. Obchod byl tajně uzavřen ve Švýcarsku s bavorským obchodníkem uměním, který již vlastnil další kus nalezeného pokladu - rukopis z roku 1513 ceněný na 500 000 dolarů.

   Další šetření ukázala, že město Whitewright je úkrytem celého pokladu. Jednotlivé kusy byly schovány na nejrůznějších místech. Některé se našly v Meadorově obchodě, jiné v soukromých domech a další v bezpečnostních schránkách. Celkem byly nalezeny dvě třetiny pokladu a všechny kusy v dokonalém stavu. Kromě toho němečtí a američtí právníci odkryli nový úkryt uměleckých děl, která neměla s quedlinburským nic společného a zjevně byla uloupena ve Francii a dalších částech Německa.

   Tak se po mnoha letech jedna tajemstvím opředená část ztracených pokladů druhé světové války dostala na světlo světa. Příběh však nekončí, neboť stále jsou podnikány pokusy o nalezení třetí, chybějící části quedlinburského pokladu. Na druhé straně světa uloupil neméně skvostné bohatství i japonský generál Tomojuki Jamašita, jehož vojáci ovládali Filipíny s velkou brutalitou celé tři dlouhé roky, než vláda nad ostrovy znovu přešla do rukou Američanů.
   Jamašita, známý rovněž pod jménem "malajský tygr" pro rychlost, s jakou jeho jednotky zabraly Malajský poloostrov na počátku války - jehož jméno je spojováno s divokým drancováním a krutým mučením zajatců, se oproti mnoha vysoce postaveným japonským důstojníkům nechal Spojenci chytit živý.

   Byl souzen jako válečný zločinec a v únoru 1946 pověšen. S sebou na onen svět si vzal i své tajemství, jež se od té doby snaží rozluštit nejeden dobrodruh: místo odpočinku domněle největšího světového pokladu. Jamašita vytěžil kapitál z válečného chaosu tím, že naloupil nezměrné bohatství, včetně zlatých a stříbrných tyčí a drahých kamenů, z chrámů celé jihovýchodní Asie. Dříve než se Jamašita v roce 1945 vzdal Spojencům, údajně ukryl celý svůj poklad na ostrově Lubang ve Filipínském souostroví. Od skončení války se jej pokoušely nalézt desítky bývalých japonských vojáků, stejně jako oficiální filipínská pátrací skupina. V roce 1972 tehdejší prezident Ferdinand Marcos přikázal vytvořit speciální armádní komando, které by mělo za úkol hledat poklad na Lubangu a dalších ostrovech, ale vojáci nenašli zhola nic, stejně jako všichni ostatní.

   Pak, v roce 1974, zcela nové světlo na celou záležitost vrhlo náhlé objevení muže, jenž byl nazýván posledním válečníkem japonského císaře - poručíka Hirua Onady, který bojoval celých 29 let po válce ve víře, že ještě neskončila, a v průběhu střetnutí s filipínskou policií a při výpravách za potravou do okolních vesnic zabil celkem 39 lidí. Ačkoliv to Onada nikdy nepřiznal, existují důkazy o tom, že byl zřejmě posledním členem elitní skupiny japonských armádních jednotek vyslaných na Filipíny samotným Jamašitou v závěrečné fázi války s jediným cílem: ochránit poklad.

   V roce 1944 prošel kursem v Nakanó Gekku, japonské vojenské zpravodajské škole, což byl rutinní postup u všech japonských důstojníků, kteří se chystali na nějaký speciální úkol. A téměř bez výjimek každý důstojník, jenž prošel touto školou a který nebyl zabit v boji, spáchal při porážce Japonska sebevraždu. Touto výjimkou byl však Onada, jenž možná dostal zvláštní rozkaz provést tento úkol, i kdyby japonská armáda přestala existovat. Někteří filipínští činitelé se domnívají, že se poručík nakonec vzdal ne proto, že již svou situaci nemohl unést, ale proto, že se bál, že by jednoho dne mohl nechtěně dovést vládní jednotky k místu úkrytu.

   Když se Onada vzdal, prezident Marcos zavedl přísné kontroly zaměřené na omezení pohybu turistů po Lubangu. Marcos odešel, ale kontroly jsou stále na místě. Je-li poklad skutečně na světě, filipínská vláda je rozhodnuta jej nalézt jako první.


Článek dodal: Stanlee
Upravil: BleskovejPodrs